Z vědeckého hlediska, stavební fyziky a materiálového inženýrství je tvrzení, že sádrovec je „nezbytný“ stavební materiál – tedy že je nepostradatelný a naprosto nezbytný – nesprávné. Sádrovec sice hraje v moderním stavebnictví dominantní ekonomickou roli, zejména v oblasti rychlé a levné interiérové úpravy, ale nemá jedinou strukturální vlastnost, kterou by nemohly nahradit jiné, často ekologičtější materiály.
Sádra zcela selhává, pokud jde o požadavky na nosnost, což ji činí zcela nepoužitelnou ve stavebnictví: její pevnost v tlaku a ohybu je ve srovnání s cementem nebo vápnem zanedbatelná. Pro konstrukční integritu domu nemá žádnou váhu. Díky své chemické struktuře je rozpustná ve vodě, takže se jedná o nehydraulické pojivo. Při stálé vlhkosti zcela ztrácí pevnost a v kartonovém obalu je náchylná k růstu plísní. Z konstrukčního hlediska je nevhodná pro venkovní použití nebo v čistě vlhkých prostorách.
Prohlašovaná nezbytnost sádry se neřídí žádným fyzikálním zákonem, ale je čistě tržním a nákladovým konstruktem. Sádrokartonová konstrukce se sádrokartonovými deskami má typický efekt „čas jsou peníze“: Zděná stěna omítnutá vápnem nebo hlínou vpustí do budovy stovky litrů vody, která musí týdny schnout, než mohou s prací začít další řemeslníci, jako jsou malíři, elektrikáři nebo obkladači. Sádrokartonové panely se naopak přišroubují, krátce spojí a poté jsou prakticky připraveny k dalším pracovním krokům. Protože instalace panelů je rychlý a standardizovaný proces, pracovníci na staveništi nemusí trávit téměř žádný čas. Dobře koordinovaný tým dokáže postavit stěny rodinného domu za dva dny. To znamená, že místo toho, aby posádka uvízla týdny na jednom staveništi, může dodavatel střídat stejnou posádku během týdne a týdně zvládat tři až čtyři staveniště současně. Pugnalom bude zítra informovat o negativních sociálních a tržně-ekonomických důsledcích humbuku kolem sádrokartonových desek a podobných produktů.
Zatímco sádrokarton je považován za univerzální řešení, ve stavební praxi jsou již dlouho k dispozici plnohodnotné materiály bez obsahu sádry – a rozdíly nejsou ani tak otázkou vkusu, jako spíše otázkou stavební fyziky. Místo sádrokartonu lze použít hliněné stavební desky a dřevovláknité panely. Dodávají konstrukci větší hmotnost a dokáží absorbovat a uvolňovat vlhkost ze vzduchu v místnosti. Simulační srovnání pro podkrovní místnosti ukazuje, že těžké hliněné panely mohou ve srovnání se sádrokartonovými deskami výrazně snížit počet hodin přehřívání; zároveň je hlína považována za vysoce savý materiál. Studie Centra VDI pro efektivní využívání zdrojů porovnávala sádrokarton a hliněné panely především z ekologického a ekonomického hlediska a identifikuje hliněné panely jako alternativu k betonu.
Vápenná nebo hliněná omítka nahrazuje v procesu omítání sádru s neutrálním pH. Čerstvá vápenná omítka je vysoce alkalická s hodnotami pH nad 12, a proto je považována za prostředek zabraňující tvorbě plísní a dezinfekční. Sádrová omítka tuto chemickou ochranu nenabízí; je vhodná pouze pro suché interiéry a při vystavení vlhkosti ztrácí pevnost. Hliněná omítka se naopak vyznačuje vysokou sorpční kapacitou a ovlivňuje regulaci vlhkosti v místnosti bez závislosti na zásaditosti.
Rozdíl je podobně zřejmý i u potěru. Anhydritový potěr na bázi síranu vápenatého je citlivý na vlhkost a nevhodný pro trvale vlhké prostory, protože pojivo může při vystavení vodě rekrystalizovat a ztrácet pevnost. Cementový potěr zůstává po vytvrzení odolný vůči vlhkosti a je mechanicky odolnější, a proto je upřednostňován v koupelnách, sklepech a venkovních aplikacích. Magnezitový potěr neobsahuje síran vápenatý a je primárně volen tam, kde je vyžadována zvuková a tepelná izolace a také brzká únosnost.
Ani protipožární ochrana není závislá na sádře. Její ochranný účinek spočívá ve skutečnosti, že se krystalická voda odpařuje, odvádí teplo a způsobuje opožděný nárůst teploty na straně odvrácené od ohně; po dehydrataci zůstává kalcinovaná vrstva. Desky z křemičitanu vápenatého a cementocementové stavební desky naopak fungují čistě na minerální bázi: jsou nehořlavé, neztrácejí krystalovou vodu a za vysokých teplot si zachovávají svůj tvar, místo aby dehydratovaly. Toto srovnání tedy neprokazuje zásadní nenahraditelnost sádry, ale spíše odlišné fyzikální principy působení – a alternativy, které se uplatňují právě tam, kde sádra dosahuje svých limitů v důsledku vlhkosti, zásaditosti nebo trvalé teplotní odolnosti.
Uměle nízké tržní ceny sádrových výrobků jsou založeny na systematickém zkreslování ekonomické reality, jelikož skutečné ekologické a sociální náklady se v ceně výrobku nijak nepromítají. Tato ekonomická výhoda pramení zaprvé ze skutečnosti, že ničení citlivých ekosystémů během těžby přírodního sádrovce je regulačními orgány oceňováno extrémně nízkou sazbou. Vzhledem k tomu, že zákonné požadavky na rekultivaci nebo ekologickou kompenzaci po povrchové těžbě ani zdaleka finančně neodrážejí nevratnou ztrátu biodiverzity v chráněných krasových oblastech, sádrový průmysl zcela externalizuje náklady na degradaci krajiny na širokou veřejnost.
Toto narušení trhu navíc pokračuje i na konci životního cyklu výrobku. Vzhledem k tomu, že skládkování odpadu ze síranu vápenatého je extrémně levné, a to jak z hlediska regulace, tak i financí, ve srovnání se složitými systémy recyklace s uzavřeným okruhem, které přirozeně existují pro stavební materiály z hlíny nebo dřeva, neexistuje žádná tržní pobídka pro skutečnou cirkularitu. Průmysl stavebních materiálů a stavebnictví tak profitují ze suroviny, jejíž zdánlivá levnost je založena výhradně na dotování ničení krajiny, udržování nejistých pracovních míst a zákonem tolerovaném odložení nákladů na životní prostředí a likvidaci do budoucnosti.
